Přijímací řízení ve školním roce 2024/25
Němci ve vypálené osadě Ležáky. Ne, to není začátek nějakého dokumentu o tragédii, která se udála 24. června 1942, nýbrž skutečnost v pátek 12. dubna 2013. Po více než sedmdesáti letech se tak na místě, kde se udál jeden z největších zločinů proti lidskosti na českém území, sešli zástupci tehdy zúčastněných národů, kteří jsou druhou světovou válkou už téměř nedotčeni. Stalo se tak při příležitosti výměnného pobytu mezi německým gymnáziem Marianum v Buxheimu a českým Gymnáziem Dašická 1083 v Pardubicích.
Prohlídku Ležáků zahájila beseda s paní Evou Liškovou, která se svojí matkou a sestrou přežila pobyt v ghettu Terezín a následně i pobyt v Osvětimi. Besedou provázel a do němčiny překládal PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D., vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR. Určitě každého z nás překvapilo, s jakým nadhledem paní Lišková dokázala o svém nelehkém osudu vyprávět.
Po besedě jsme měli možnost projít kolem pomníků představujících jednotlivé vypálené domy. Nejeden z nás si při chůzi představoval poklidný život zde, násilné vpadnutí nacistických vojáků do jednotlivých domů a následné vypálení celé osady. Nejednomu z nás se zatajil dech nad zmínkou o šestnáctileté Heleně Skalické a sedmnáctileté Růženě Tomkové, které byly popravené na pardubickém Zámečku spolu s dalšími jednatřiceti obyvateli Ležáků v den vypálení celé osady. Nejeden z nás začal přemýšlet o tom, co musely tyto dvě dívky v našem věku prožívat v posledních chvílích svého života.
Myslím si, že je správné si takové momenty naší historie neustále připomínat. Ať už jsme německé, české nebo úplně jiné národnosti. Neustálým připomínáním těchto událostí z minulosti totiž bojujeme proti jejich opakování se v budoucnosti.
Eva Šmejkalová, 2. F
