Přijímací řízení ve školním roce 2024/25
V sobotu 8. 3. 2014 se zástupci naší školy zúčastnili poznávací cesty do bývalého nacistického tábora Osvětim.
Zájezd připravil PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D., z Historického ústavu AV ČR společně s Multifunkčním centrem v Hlinsku a byl věnován vzpomínce na oběti největší hromadné vraždy československých občanů, která se odehrála právě před 70 lety.
V noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách zavražděno 3 792 Čechů a Němců z bývalého Československa, kteří byli židovského původu či vyznání.
V září 1943 byly vypraveny z Terezínského ghetta do Osvětimi dva transporty čítající kolem 5 tisíc osob. Rodiny z těchto transportů po příjezdu do Osvětimi – Birkenau nepodstoupily potupné ostříhání vlasů ani neprocházely selekcí, ale byly rovnou umístěny do sekce BIIb, do tzv. rodinného tábora. Tato zvláštní privilegia nejsou dodnes přesně vysvětlena, ale nejspíše se jednalo o snahu připravit část tábora pro návštěvu mezinárodní delegace Červeného kříže, a vytvořit tak tzv. Potěmkinovu vesnici, iluzi, že vězni žijí v lidských a únosných podmínkách. Byl zde dokonce vytvořen i dětský blok, kde se děti mohly přes den věnovat hrám a výuce, o děti se starali vychovatelé z řad místních vězňů v čele s Fredy Hirschem. V noci z 8. na 9. března 1944 však byli všichni vězni ze zářijových transportů posláni do plynových komor, v rodinném táboře zbyli jen vězni z prosincového transportu a uvolněné místo bylo záhy zaplněno vězni z transportu z května 1944.
Navštívili jsme nejprve tábor Osvětim I, kde se nad vstupní branou tyčí nápis „Arbeit macht frei“ připomínající falešnou naději vězňů, že je práce v táboře zachrání a budou propuštěni. Paní průvodkyně nás provedla několika budovami, kde jsme měli možnost vidět, co zde po nelidských činech nacistů zbylo. Procházeli jsme první osvětimskou plynovou komorou, která se nakonec zdála nacistům pro jejich plány nedostačující, tudíž nechali vybudovat větší a propracovanější plynové komory v Osvětimi II – Birkenau. Také jsme viděli pece, ve kterých byli lidé spalováni, a rovněž se nám naskytl děsivý pohled na hromady bot, brýlí, zubních kartáčků, kufrů a dalších věcí, které si sem vězni přiváželi v domnění, že zde začnou nový život. Nejvíce nás šokovala obrovská hromada lidských vlasů a následná slova naší průvodkyně, že z vězňů chtěli nacisté vytěžit co nejvíce, a proto jim vlasy stříhali a vytvářeli z nich tkaniny, ze kterých se šily například podšívky do kabátů pro armádu. Po osvobození Osvětimi se zde našlo 7 tun lidských vlasů…
Po několikahodinové prohlídce tábora Osvětim I jsme se přesunuli do nedalekého tábora Osvětim II – Birkenau, kde jsme položili pietní věnce v místech rodinného tábora, a uctili tím památku obětí. Naskytla se nám možnost stát na rampě, kde probíhala selekce vězňů z transportů. Při pohledu na ostnaté dráty a dřevěné budovy na všechny přítomné padla všudypřítomná tíseň z ne tak dávné minulosti.
Do Osvětimi nás doprovázeli tři přímí pamětníci událostí. Jednou z nich byla paní Eva Lišková, která se do Osvětimi dostala prosincovým transportem z roku 1943. Její slova byla zcela vypovídající, když při pohledu na kvítek, který držela v ruce konstatovala: „Takový krásný kvítek a z tolika popela vyrostl.“ Pan Luděk Eliáš, který se narodil v roce 1923, nás ohromil svou vitalitou a životním optimismem. Přitom byl osvětimským vězněm s mizivou šancí na přežití. Pan Michal Salomonovič, člen Mezinárodního osvětimského výboru, poukazoval na nebezpečí rasismu v dnešní společnosti. „Nelze hodnotit společnost jako celek, ale je nutné zaměřit se na jednotlivce, zda pomáhají, nebo vysávají naši společnost. Princip kolektivní viny je nesmyslný.“
Tato slova bychom měli mít neustále na paměti a nedopouštět se odsuzování lidí jen proto, že patří k určité rase, kultuře, skupině. Doufejme, že jsme se již dosti poučili a nedopustíme se znovu podobných zločinů proti lidskosti – vlastnosti, kterou se tak mnoho a někdy i velice málo lišíme od zvířat.
Nikola Voráčová a Jana Hofmanová
více:
