Přijímací řízení ve školním roce 2024/25
V pátek 28. března začal můj pátý den v jednom z pěti francouzských departmentů z oblasti Pays de la Loire.
Vstala jsem okolo sedmé hodiny. Oblékla se, vyčistila si zuby, připravila batoh na výlet a po snídani, kterou obsahoval oblíbený chléb brioche s nutellou a bylinkovým čajem, jsme společně s mojí francouzskou kamarádkou Carlou a jejím nevlastním otcem vyrazili do církevní školy St. Joseph v malém městečku Challans.
Zde na nás čekal francouzský autobus, připravený vyjet směrem k ostrovu Noirmoutier. Když dorazili všichni Češi, přivítali jsme se navzájem a dohromady s třetinou Francouzů vyjeli ke světové raritě. Po přibližně půlhodinové jízdě jsme dorazili na místo.
Před námi se rozprostírala silnice, jež měří čtyři kilometry a je průjezdná jen několik hodin denně. Vede uprostřed veliké plochy písku, která je pravidelně při přílivu pod hladinou moře. Každý by si měl před využitím této cesty nejprve zjistit, kdy přesně je sjízdná a kdy přijde příliv, protože voda se sem žene rychlostí cválajícího koně, což znamená, že kdybyste byli v té chvíli uprostřed cesty, měli byste opravdu malou šanci před rychle se valící vodou uprchnout na pevninu. Proto je před silnicí informační tabule, kde jsou vypsány přesné časy přílivu i odlivu.
Při průjezdu raritou jsme pozorovali, kde všude se masa písku vyskytuje. Ostrov Noirmoutier, propojený s pevninou nejen již zmiňovanou cestou, ale také mostem, je se svými stálými deseti tisíci obyvateli celkem oblíbenou letní destinací. Další zajímavostí na ostrově jsou pole, ze kterých se ručně sbírá vzácná sůl Fleur de Sel (květ soli).
Po dopoledním výletu všem vyhládlo a tak jsme podle programu šli na oběd do školní jídelny. Člověk si tu vybírá jídlo, které vidí přímo před sebou a ne jako v Česku, že si musí navolit několik dní dopředu. Já jsem si vybrala rybí filé s bramborem a k dezertu sýr s vekou.
Na oběd jsme měli dost času, protože v této a možná i v ostatních francouzských školách mají hodinu a půl přestávku, aby se v klidu najedli. Postupně se čeští i francouzští studenti přesunuli do projektové místnosti, kde již učitelé z obou zemí očekávali, jak jsme nacvičili krátké scénky z filmů. Každá část se hrála dvakrát, aby se všichni vystřídali. Francouzi i Češi byli vždy promícháni.
Řada z nás potřebovala pro svou roli kostým, některým stačila jen židle a vlastní oblečení. Na závěr odpoledne stráveného uvnitř této místnosti společně zazněla písnička od Johna Lennona – Imagine. Ještě při odchodu každý dostal malý pytlíček sladkostí a po rozloučení se vydal svou cestou. Čekal nás víkend. Já a moje Francouzka jsme nasedly do mikrobusu, který nás a její kamarádky z basketbalu dovezl až na trénink do La Garnache. Po hodině a půl, které jsem strávila sezením v hale a pozorováním, nás její maminka odvezla domů. Vystřídaly jsme se ve sprše a šly na večeři.
Po celém domě to už předtím vonělo smaženými kuřecími kousky z trouby. Na talíř jsem k nim dostala ještě opékané brambory a kečup. K pití chlazenou vodu jako každý den a jako dezert bílý jogurt. Zbytek večera jsme s Carlou strávily povídáním u ní v pokoji nebo voláním přes Skype s ostatními kamarády. Obě jsme unavené ulehly do postele a šly spát s jasným vědomím, že nás zítra čeká opět skvělý, ale vyčerpávající den.
Klára Bibenová, 3.A
související:
