Přijímací řízení ve školním roce 2024/25
A přišla neděle. Den poklidu, ale i smutku, protože jsme věděli, že je to poslední den, který s korespondenty ve Francii prožijeme. Ale den to byl pěkný a ráda na něj budu vzpomínat.
Z postele jsme se vyhrabali až kolem jedenácté, posnídali a vyrazili na kole na výlet do nedalekého městečka La Garnache. Projeli jsme si jej a podívali se na místní pamětihodnosti. Minuli jsme hřbitov, nahlédli do místního chrámu, který má bohatou výzdobu.
Francouzští korespondenti nám ukázali budovu jejich bývalé školy a podělili se s námi o veselé historky, které za léta studia v této budově prožili. Domů jsme se vrátili kolem rybníka a vydatně poobědvali. Odpoledne jsme jeli na prohlídku dalšího městečka, které se jmenuje Pornic a jsou u něho pěkné pískové pláže charakteristické pro toto pobřeží.
Cesta byla zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Protože byl příliv, některé cesty byly pod vodou a my jsme se museli brodit po kolena ve vodě. Nakonec jsme ale byli odměněni pohledem na moře a pobytem na pěkné písečné pláži.
Zahráli jsme si tam vybíjenou, fotbal a taky něco, co mělo být volejbalem, ale bylo spíš jeho parodií. Já jsem se také nechala vyprovokovat k sázce s Enzem. Vsadili jsme se, že když se vykoupu v moři, on do vody vleze také. Voda byla chladná a s velkými vlnami, ale byla jsem ráda, že se můžu vykoupat. Enzo, ten zbabělec a podvodník, ale couvnul a do moře nevlezl.:-((
Na večeři jsme se vydali do místní restaurace, abychom ještě na poslední chvíli ochutnali místní speciality. Rodiče mojí korespondentky mi doporučili pšeničnou placku se šunkou, sýrem a vajíčkem. Nic moc, řekla bych, ale protože jsem měla hlad, všechno jsem snědla. Ochutnala jsem i mušle, ale to nebylo o mnoho lepší. Večer jsme se sešli v největším pokoji a povídali si. Všichni byli mírně zkroušení ze zítřejšího odjezdu a z očekávání dlouhé cesty. Klábosili jsme dlouho do noci, až přišel náš francouzský hostitel zahnat svoje děti do postelí.
Vilma Hofmanová
Nedělní den byl celkem zajímavý. Po celý týden jsem k jídlu neměla nic zajímavého, ale když jsem v neděli přišla ke stolu, na stole byla krabí klepeta a spousta krevet. Překvapilo mě to. Dokonce mi to i chutnalo. Po oběde jsme vyrazili do Nantes na výstavu robotů. Další velké překvapení pro mě bylo, když jsem uviděla toho velkého chodícího slona, který dokonce uměl i mrkat. Navštívili jsme i malé muzeum, kde jsem se pak potkala s Káťou a Natkou. Moc dlouho jsme se tam nezdrželi. V šest jsme už byli doma na večeři. Dojedli jsme krevety a já si šla pomalu balit.
Bára Šteflová
související:
