Přijímací řízení ve školním roce 2024/25
Expedice předčila všechna má očekávání. Neočekával jsem, že to bude úplně normální soutěž, ale pořád jsem si myslel, že půjde jen o vědomosti. Hluboce, hluboce jsem se mýlil. Vědomosti nám, vítězům, zajistily postup ze semifinále, ale finále bylo celé zaměřené na týmovou souhru a na obtížné psychologické zkoušky. A navíc, v normální soutěži jde o výhru a po výhře vše končí. To není tento případ.
Po konci finále celého projektu máme otevřené dveře do dalších ročníků jako organizátoři a nově zapojení do Akademie Mars, která by účastníkům mohla sloužit jako odrazový můstek do počátků opravdového vědeckého a osobního rozvoje.
Finále pro mne bylo pět ohromně přínosných, intenzivních a velice euforických dnů s báječnými lidmi. Po dvou dnech na finále jsme se cítili, jako bychom zde byli už týden, protože čas se využíval opravdu maximálně, občas na úkor spánku, ale rozhodně toho nelituji. Čím déle jsem zde mohl být, tím jsem byl šťastnější.
Abych Expedici Mars trochu představil, jde o mezinárodní česko-slovenskou soutěž pro zájemce o kosmonautiku, astronomii a další vědecké obory ve věku 13 až 18 roků. Cílem všech obtížných kol je vybrat deset (v našem případě 12) finalistů a sestavit dvě posádky – hlavní posádku, která podstoupí přibližně 60 hodinový simulovaný let v raketě a vedlejší posádku, jejíž důležitý úkol bude organizace workshopů pro veřejnost, tisková propagace a nejspíš i morální podpora hlavní posádky, neboť 60 hodin je vcelku dost.
Všechno začalo o letních prázdninách – započalo úvodní kolo, ve kterém měl každý účastník sepsat motivační dopis, proč by se vlastně chtěl Expedice Mars zúčastnit, a vyplnit psychologické dotazníky. Velitelé se podle nich rozhodli, komu dají šanci do dalšího kola. V projektovém kole jsme museli vypracovat projekt v rámci své odbornosti (odborností bylo pět: lékaři, astronomové, inženýři, dokumentaristi a architekti).
Na začátku prázdnin jsem za dva týdny jako inženýr vypracoval projekt na ochranu před kosmickým zářením na povrchu Marsu, který zahrnoval mimo jiné program na včasné uvědomění posádky před zvýšenou intenzitou příchozího záření ze Slunce i ze zdrojů podstatně vzdálenějších.
Čtyřiadvaceti mladým lidem, včetně mne a mého spolužáka Romana Švédy, se podařilo se svými projekty probít do semifinále, které se konalo nedaleko Žiliny na Slovensku o víkendu 9. – 11. října 2015. Zde jsme měli tři dny na ohromení velitelů.
Podrobovali nás např. psychologickým – osobnostním testům, testu přežití v poušti a lékařským testům. Také pozorovali naši práci ve skupinách, kde jsme v odbornostech pracovali na projektech, jejichž závěry jsme uvedli na závěrečné konferenci na semifinále a zpracovaný vědecký poster se objeví v liberecké IQLandii v nové expozici Kosmo, která se má otevírat během ledna.
Finále je ta nejmarkantnější část v celé Expedici. Ve středu 4. listopadu 2015 jsme se jako dvanáct finalistů z Česka a Slovenska, sešli v Liberci a po sedmé hodině jsme došli do tamější IQLandie, která nám po tři dny poskytovala zázemí pro aktivity a zkoušky. Za vyzvednutí stojí již první noc, kdy jsme měli od osmé hodiny večerní do osmé hodiny ranní simulaci letu na Mars na ploše asi 25 m2, při které jsme museli neustále monitorovat poruchové systémy lodi, plnit úkoly od velitelů, bojovat se spánkem a dělit se o omezené zásoby polystyrenového chleba. Úkolů bylo celkem šest, např. pravidelné monitorování zdravotního stavu všech členů posádky, zjišťování šířky štěrbiny vzdáleného experimentu pomocí detektoru intenzity a interference laseru, počítání poločasu rozpadu pivní pěny a třeba sestavení marsovského roveru s minimálním množstvím a kvalitou stavebního materiálu.
Organizátoři nemohli přichystat lepší aktivitu na začátek, neboť při obtížné práci a stresových situacích jsme se opravdu seznámili lépe, než by to dokázala jakákoli jiná činnost. Následovaly zkoušky týmových schopností, při kterých si velitelé zaznamenávali naše reakce, návrhy a spoustu dalších poznámek nezbytných pro rozhodnutí o rozdělení posádek.
Po třech dnech pobytu v Liberci jsme se večer vydali na cestu mikrobusem do Evropského vesmírného centra v Belgii. Ohromný pozemek s venkovní expozicí, po obvodu rozeseté raketoplány. A uvnitř jsme objevili sny mnohých z nás. Simulátory stavu beztíže, výcviková hala, makety raketoplánu v životní velikosti…
Celý program byl uskutečněn v anglickém jazyce, čeština se stále nestala mezinárodním jazykem astronautů. Hodinu po příjezdu jsme zavítali na úvodní přednášku o technických podrobnostech sestrojování, časování a samotného letu toho obřího kolosu, který má schopnost odnést nás, lidi z planety, na které jsme se narodili. Po dva dny jsme zkoušeli tamější simulátory, podle mne byl nejlepší simulátor stavu beztíže… jen tak se vznášíte ve třech metrech nad zemí, odrazíte se, a letíte ještě výše. Nádhera. Za zmínku určitě stojí tzv. multiaxis chair, kde se točíte ve všech třech směrech a nikdy nevíte, kdy to přestane.
Perličkou byla závěrečná dvouhodinová simulace v opravdových kokpitech s hydraulikou, kde jsme byli já s mým kamarádem ze Slovenska, a ze Země nás jistilo řídicí středisko složené z dalších účastníků.
V pondělí ráno jsme byli přijati v Poslanecké sněmovně, kde jsme se zúčastnili prohlídky a poobědvali jsme s pár poslanci. Ale co víc, byla zde vyhlášena hlavní posádka, která se v únoru nalodí na šedesátihodinový let na Mars a kde nám bude pomáhat šestý člen posádky, Vladimír Kořen, moderátor televizního pořadu Zázraky přírody.
Jestli Vás už od dětství fascinoval ten úžasný vesmír, ve kterém se každý den probouzíme… Neváhejte.
Expedice je opravdu neobyčejná soutěž a další roky se můžeme na vaší cestě ke kosmonautice potkat – potkáte se i s Honzou Juricou z našeho gymnázia jako velitelem inženýrů, který se svou posádkou minulý rok vyhrál a jsme tak zatím jediní dva z Pardubic, kterým se takový výkon povedl.
Tomáš Faikl, palubní inženýr, 2. F
související: Známe hlavní posádku Expedice Mars
