Recenze Blbec k večeři

Co čekat od „Blbce“?

Pardubice, co znamenají svět. Nebo snad svět, co znamená Pardubice? Druhý víkend v každém měsíci školního roku tomu u mě tak skutečně je. A tak jsem se i teď těšila na třináctý květen, kdy měla ve VČD druhou premiéru inscenace Blbec k večeři.

Hru Le Dîner de Cons, do češtiny překládanou právě jako Blbec k večeři, napsal v roce 1993 francouzský dramatik, scenárista a režisér Francois Veber (mimo jiné autor populární komedie Drž hubu! s Jeanem Reno a Gérardem Depardieu). Jedná se o konverzační frašku, která je v České republice uvedena již počtvrté. U nás v Pardubicích se „velitelské taktovky“ chopila mladá talentovaná režisérka Hana Mikolášková.

Po celou dobu proti sobě stojí dva zcela opačné charaktery. Knižní vydavatel a hlavně zbohatlík Pierre Brochant se každou středu baví se svými přáteli u večeře poněkud zvláštním, možná až krutým způsobem. Každý si má přivést s sebou jednoho „blbce“ a spolu se pak baví na jejich účet. A tak se tedy Pierre setkává s Francoisem Pignonem, mužem z lidu, který staví makety architektonických skvostů ze sirek. Francois se díky své roztomilé hlouposti a hlavně nekonečné dobrosrdečnosti dostává do trapasů a nešikovností, jimiž se snaží svému „příteli“ Pierrovi pomoci v narůstajících trablech. Oba se pak během hry setkávají s dalšími postavami a děj se stále víc zaplétá. Vše nakonec skončí Pierrovou vděčností za Francoisovu hloupost.

Šéfka celého projektu Hana Mikolášková není ve Východočeském divadle žádným nováčkem, před třemi lety režírovala hru Čistírna, kterou jsem sama měla možnost zhlédnout. Podobnosti mezi touto inscenací a premiérovým Blbcem jsou poměrně zřetelné. Jednoduchá statická scéna Zuzany Přidalové dokonale sedí prostředí hry. Hala s malým množstvím rekvizit, dlažba po celé ploše, obrazy na čistých, dřevem obkládaných zdech, to vše vyhlíží dostatečně snobsky. Bílý nábytek a sošky korespondují se světlými zdmi a podlahou. Vzezření bytu patřícího pařížskému boháči podporují skleněné posuvné dveře, za kterými se mění projekce podle prostředí, což hodnotím jako zvlášť nápadité. Rovněž chvályhodné je šikovné využití celé hloubky jeviště.

Paní režisérka sáhla i po „svých“ osvědčených hercích. Alexandr Postler v roli mírumilovného Francoise zastínil bezesporu kvalitního Martina Mejzlíka, který však problémy se zády ztvárnil dosti věrohodně. Pan Postler ale dokázal, že na malé role je ho opravdu škoda, protože jeho „Blbec“ byl doslova k sežrání. Naproti tomu bylo zklamání z poněkud nepřirozeného ztvárnění postavy Pierrova přítele Leblanca Josefem Vránou. Jeho síla totiž spočívá v expresivitě a ta se do této hry příliš nehodí. Moji pozornost opět upoutal standardní, a tudíž výborný výkon Jana Musila – bláznivého daňového kontrolora Šemíka. Ale nejvýraznější, i když v malé roli účinkující, byla Kristina Jelínková, která navíc jako Pierrova manželka Christine vypadala skvěle.

Blbec k večeři je režijně propracovanou záležitostí. Víceméně kvalitní herecké výkony, složitý děj v kombinaci s jednoduchou scénou nepůsobil vůbec chaoticky. Hra sice dostává spád až těsně před koncem první poloviny, ale po přestávce člověk nemá příležitost se nudit. V některých chvílích je ale vtípků a průpovídek až příliš, až nakonec opakovaný vtip přestává být vtipem, ovšem to je záležitostí scénáře a nemění to nic na tom, že tato hra měla být komedií a odlehčením, což se stalo.

U konverzační komedie se možná nepředpokládá hlubší zamyšlení diváka, ale i přes silnou nadsázku musím říct, že mě to přemýšlet donutilo. Francois Pignon je totiž možná hloupým, ale také bezmezně dobrosrdečným člověkem, který nakonec zbohatlíka Pierra Brochanta zachrání před soukromou zkázou, a to i přes to, že byl původně zneužit pro jeho zábavu. Lidí s takovými vlastnostmi není mnoho a já doufám, že jich snad nebude ubývat, protože svět takové „dobré hlupáky“ potřebuje.

Blbec k večeři jako celek nebude vedle Zpívání v dešti nebo Dvanácti rozhněvaných mužů nejatraktivnějším kouskem letošní divadelní sezóny, ale dokáže zpříjemnit večer a poskytne člověku příležitost se zasmát. Východočeské divadlo Pardubice pro tento měsíc určitě obstálo a už teď se těším na Sen noci svatojánské.